Nebudu mluvit o tom, jak jsme přicházeli o iluze za minulého režimu, když se nádherné všude hlásané socialistické ideály deformovaly a vzdalovaly od realizací. Zůstanu v době, která následovala od listopadové revoluce roku 1989. Byli jsme opět znovuzrozeni nadějemi demokracie a svobody. Někteří hlasatelé národu slibovali, že za dva roky budeme na úrovni Rakouska. Ta většina občanů, která víc věřila, než pochybovala, která se zbavila kritického myšlení, slibům uvěřila. Opět jsme svou budoucnost začali stavět z iluzí. Sedmnáct let od revoluce bylo iluzí požehnaně a přišly nás velmi draho. Zpočátku jsme si dělali iluze, že teď, když máme svobodu, máme všechno a bude nám už jenom hej. Svobodu si velmi rychle přivlastnily hospodářské a politické elity a kriminální živly a demokracii udělily prozatímní prázdniny. Při malé privatizaci jsme začali živnostničit a podnikat a živili se iluzemi o tom, jak zbohatneme. Touha po zbohatnutí je nádherným hnacím motorem k činorodosti, ale jen někomu se podařilo sen naplnit, ostatní snaživce v dílničkách a obchůdkách po letech převálcovaly zahraniční společnosti.
***
Kniha Francise Fukujamy Konec dějin se stala světovým bestsellerem intelektuálů, a zvláště pak v postkomunistických zemích je utvrdila, že vítězství liberálního kapitalismu je definitivní. Fukujama tak udělal ohromnou službu nadnárodnímu velkokapitálu, prezentovanému především Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, jejichž liberální politika stavěla na vyznávání jediné formy vlastnictví - a to privátního, včetně strategických komodit jako jsou finance, výroba a distribuce energií, vody a médií. Ovšemže jsme si nechtěli přiznat, že ve vztahu k postkomunistickým zemím jde pouze o rafinovanější formu neokolonialismu a že liberální politika je ve své chamtivosti pro slabé státy a jedince záhubná i sebezáhubná. Pak přišla velká kuponová privatizace. Ve frontách na kuponové knížky jsme se opájeli iluzí o tom, že teď budeme všichni akcionáři, zbohatneme, anebo alespoň vyděláme desetinásobek, jak nás přesvědčovala média. Vydělal jen někdo. V té době ovšem jen pár vědoucích tušilo skutečnou pravdu, k níž se až v loňském roce v seriálu ČT 2 Labyrintem revoluce přiznal mozek kuponové privatizace Dušan Tříska. Přiznal, že se tehdy počátkem devadesátých let radili, jak to udělat, aby se majetek státu, tedy majetek všeho lidu, lidem vzal a privatizoval tak, aby lidé měli dojem, že i oni se stali kapitalisty. Došli k poměru 97: 3. Tento poměr v témže pořadu potvrdil i V. Klaus. Tedy tři procenta pro občany, ostatní pro zahraniční kapitál. I Dušan Tříska v televizním pořadu korektně přiznal, že šlo o vytvoření iluze, a sám tak obnažil klam. Kuponová privatizace otevřená všem občanům byla svým způsobem zakončena schválením zákona v obchodním zákoníku, kdy většinoví vlastníci s 90 a více procenty akcií mohou drobné majitele přimět k tomu, aby jim své akcie odprodali třeba i hluboce pod cenou. Stalo se tak v létě roku 2005, docela tiše, bez většího zájmu médií a téměř bez odporu menšinových akcionářů. Můžeme to nazvat zákonem požehnaná krádež. Tak skončila jedna veliká iluze založená na grandiózním podvodu - prostý občan jako akcionář už de facto neexistuje.
***
Taky jsme si namlouvali iluze o volném trhu, o jeho zázračných samoregulačních schopnostech, zatímco takové věci jako plánování, koncepce a strategie jsme pohřbili s minulostí. Opět jsme dávali na dobré rady velkých hráčů ekonomické globalizace. Ani jsme si nechtěli připustit, že například v Nizozemí funguje Centrální plánovací úřad a že funguje v zemi s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě. V zemi s nejmenší mírou nezaměstnanosti, s vypracovanou sociální politikou a velkým přerozdělováním bohatství založeném na progresivním zdanění, kdy nejvyšší zdanění z příjmů dosahuje šedesáti procent. Když na jedné konferenci pořádané naším ministerstvem práce a sociálních věcí nizozemští odborníci mluvili o fungování Centrálního plánovacího úřadu, zavládlo v sálu mezi posluchači obecné veselí. Naše země se stala opakem a pojmy jako zemědělská politika, hospodářská politika, sociální politika, zdravotní politika, školská politika, zahraniční politika, kulturní politika a podobně jsou stále zatím jen kartami při politických bojích parlamentních stran. Až příliš dlouho byly vysmívané.
***
Nějakou dobu jsme se utvrzovali v iluzi, že jediný a nejlepší vlastník je privátní, a navíc zahraniční. Proto se bezhlavě privatizovalo i to, co v jiných evropských zemích drží ve svých rukách stát a mnohde chrání i příslušnou legislativou na obranu národních zájmů. Zatratili jsme například vlastnictví státní, ale i družstevní či zaměstnaneckou spoluúčast, tedy vlastnické formy, které jsou v zemích EU zcela běžné. Zatímco firmy se stoprocentní zaměstnaneckou spoluúčastí patří v evropských zemích a USA mezi prosperující, my jsme je zavrhli jako příliš socialistické. A zahraniční firmy, které u nás vlastní strategické komodity, nyní sahají hlouběji a hlouběji do našich peněženek.
***
Rovněž jsme si velice rychle vytvořili iluze o výhodách kapitalismu, aniž bychom připustili, že kapitalismus je nejlepším systémem jen pro bohaté. Zprvu jsme si dokonce pochvalovali nezaměstnanost jako kapitalistickou vymoženost, která nás naučí úctě k práci. Velmi rychle jsme vystřízlivěli z iluzí, jak bohatě zúročíme své peníze, když je svěříme některému z mnoha finančních ústavů, ať to byly banky, kampeličky či všemožné investiční fondy. Jejich majitelé v mnoha případech peníze důvěřivých občanů sprostě ukradli. Krádeže jsme decentně nazvali tunelováním. Stále si ještě děláme iluze o strategických partnerech, jako by právě oni měli být tahounem našeho hospodářství. Mnozí strategičtí partneři sem přišli proto, aby nakoupili naše továrny, vzápětí jejich výrobu ukončili a tak si uvolnili trh pro své mateřské podniky. Ale motorem prosperity se nestanou ani strategičtí partneři, kteří tu hospodaří, ti mohou jen sekundovat. Navíc na růstu HDP se silně podílejí zahraniční automobilky, které u nás mohou zase rychle skončit. Zahraniční investoři nepřinesli do naší země tak velký kapitál, jak jsme si slibovali, nepřinesli do státní kasy tolik peněz, jak jsme si mysleli. Vedle daňových prázdnin, zrušení celních poplatků, finančních stimulů za každého zaměstnaného v uvedené firmě a dalších úlev nazvaných investiční pobídky jsme těmto podnikům podstatě nabídli daňový ráj, i když své zásadní zisky dosahované u nás realizují především ve svých mateřských podnicích. Pokud se dnešní mocenské elitě podaří prosadit rovnou daň, budou tu mít zlatý důl. Navíc mnohé ze zahraničních a našich podniků jsou v daňových rájích, a ani minimální rovná daň jim nebude pobídkou k tomu, aby daně přiznávali v naší republice. Odhaduje se, že jen v šedé ekonomice nám ročně uniká na 250 miliard korun. Nedivme se tedy, proč stát nemá peníze už téměř na nic - a až nám spadnou i mosty, zavedeme přes řeky staré osvědčené brody. Už nám i dochází, že zahraniční investoři sem přišli za každou cenu peníze vydělávat, nikoliv tu předvádět svůj altruismus k českému národu a jeho zaměstnancům a spotřebitelům.
***
Léta jsme si dělali slastné iluze o vstupu do EU. Jistě, kdo by se nechtěl stát členem spolku bohatých. Otevřeli jsme tedy na doporučení hlavních hráčů ekonomické globalizace své trhy už počátkem devadesátých let minulého století, uzavřeli jsme téměř ve všech oblastech našeho hospodářství pro nás nevýhodné smlouvy, nabídli jsme jim svou ekonomiku a oni tím získali u nás vše, co potřebovali - trhy, prostor pro výrobu a levnou pracovní sílu. Téměř dvě třetiny průmyslu nám již nepatří. Teď už nás jako nové členy mohou kamarádsky poplácávat po rameni. Brzy skoupí i naši zemědělskou a stavební půdu, jak jim letos umožnily zákony, a my se definitivně staneme nájemníky ve vlastní zemi. Zbude nám už jen ta zkratka ČR, a možná už ani ta ne. Ale neživme se další iluzí, že se s námi budou dělit o svou životní úroveň, o svůj zdejší zisk, o naše problémy a finanční nouzi našeho státu. Té nouze se musíme zbavit sami a stejně tak sami si musíme dosáhnout k laťce jejich životní úrovně.
***
Dělali jsme si iluze o tom, že až padnou megalomanské zemědělské podniky nazývající se družstva a státní statky, tak budou zemědělci zase hospodařit na svých políčkách a vesnici se vrátí její dávná bukolická podoba s kravičkami na návsi. O bukolické vesničce bájil i tehdejší prezident V. H. Vesnice se nám ale vylidňují, dostávají podobu polozapomenutých skanzenů, vepříny, kravíny, drůbežárny, sila, hospodářské budovy, cukrovary se proměnily v ruiny či skladiště odpadů a pole zarůstají plevelem. Promyšlený systém likvidace českého zemědělství započatý likvidací Slušovic již vykonal své - naši zbývající zemědělci už i rezignovali na boj o přežití. Vždy se jim dostalo z ministerstva zemědělství dobré rady - ať pěstují a chovají něco jiného. Jako dým z bramborové natě se rozplynula iluze o bukolické vesnici, ale rozplynula se i iluze o zemědělcích, kteří se budou věnovat krajinotvorbě jako například zemědělci v Rakousku.
***
O iluze přišli profesionální umělci z nekomerčních oblastí. U mnohých revoluční euforie pozvolna vyprchávala v 90. letech a nedokázali si přiznat, že realita tvořená pragmatickými technokraty moci pracuje proti nim. První kritické hlasy uměleckých sdružení k současnému stavu naší kultury se začínaly ozývat až po roce 2000. Ozvali se například filharmonici, divadelníci, filmaři. O tristním stavu české nekomerční kultury v prvních letech tohoto století vydala několik prohlášení Unie českých spisovatelů; týkaly se především vydávání původní české krásné literatury, její podpory a prezentace v médiích. Všechna prohlášení byla mediálně embargovaná, tehdejší ministr kultury v reakci na ně naopak tvrdil, že kultura vzkvétá. Z iniciativy Obce spisovatelů byla vytvořena Rada uměleckých obcí sdružující všechny umělecké organizace, která roku 2003 ve svém prohlášení upozornila na velmi špatný stav české kultury a požadovala 1 % na kulturu. Škoda, že Rada uměleckých obcí svůj hlas nechala zmlknout. Mocenská elita vždy dávala najevo, že kultura je zbytná. A stále se nezbavila falešného mýtu, že kultura si v tržních podmínkách musí na sebe vydělat. Tento názor dnes sdílí už jen malá skupinka preferovaných umělců. "Dnešní společnost potřebuje masovou kulturu, protože se nějak musejí zabavit masy v mezičase výrobního procesu. A reklamu - aby lidi co nejvíc konzumovali. (....) Naše civilizace vytvořila hodnotový žebříček, v němž jedinou hodnotou je to, co se dá zpeněžit. A artefakt, který se nedá zpeněžit, pro ni nemá žádnou cenu. V agonii ale není jenom umění. Soudobá civilizace zlikvidovala skoro všechno, co mělo duchovní, nebo třeba jen entuziastický, rozměr. (...) Celý náš dnešní svět je postaven na hlavu. Tak proč by mělo umění vzkvétat?" Tak tohle řekl koncem prosince roku 2006 v Divadelních novinách Jan Švankmajer, světově proslulý tvůrce animovaných filmů, který si jistě, alespoň v cizině, nemusí stěžovat na nedostatek financí pro svou tvorbu a který nemusel přicházet o iluze. Nikdy si je nedělal. Mnohé euforií omámené umělce o svobodě tvorby tržní realita už tvrdě posadila na zem, svoboda tvorby a umělecké hodnoty ji nezajímají. Teď jim realita ještě musí vrátit hlas, který není lokajský, který se nebojí, který je slyšet.
***
Během let jsme si vytvořili tolik iluzí a stejně tolik jsme jich ztratili. Horší však na tom je, že se ztrátou iluzí mnozí zatracují i ideály demokratismu a ideály sociální spravedlnosti. Oba pojmy nestojí proti sobě, ale naopak, mohou se vzájemně posilovat. Střízlivě uvažující člověk až nevěřícně kroutí hlavou a říká si: Jak je možné, že vzdělaný národ tak snadno podléhá sebeklamu, naivně si pěstuje iluze o něčem, co ho pak sejme, a vehementně zatracuje pravdy, které ho tak jako tak tvrdě posadí na zem? Nejspíš proto, že jsme ve své prokapitalistické euforii v devadesátých letech nebyli schopni soudnosti. Možná také proto, že jsme nevyrůstali v kapitalismu a že jsme v počátcích ekonomických proměn neuměli myslet prioritami této společnosti, která na piedestal hodnot postavila zisk, nikoliv důstojný život člověka. Pro jistotu si jen znovu zopakujme, že svoboda, demokracie a sociálně spravedlivá společnost tvoří trojjedinost. Teprve v ní se naplňují tužby většiny a také se stávají její výsadou. Určující silou jsou však v dnešní společnosti nadnárodní korporace. Bezostyšně nám předvádějí, že demokracii ani moc nepotřebují, svobodu chtějí vlastnit jen sami pro svůj byznys a pojmy jako sociální stát a sociální spravedlnost jsou pro ně plevelem. Ještě musíme přijít o tu poslední iluzi a pochopit, že soudobý kapitalismus neumí žít v přirozeném svazku s demokracií a není ani koncovou fází lidských dějin. Je to patrně jediná iluze, jejíž ztráta může dosud mediálně manipulované většině prospět a otevřít jí budoucnost.
Autor: Michal Černík
Článek je převzatý z www.obrys-kmen.cz
